Svítilnou mým nohám je tvé slovo *

a světlem mé stezce.

Přísahám a pevně si umiňuji, *

že budu dbát na tvá spravedlivá rozhodnutí.

Jsem velmi soužen, Hospodine, *

dej mi život podle svého slova.

Sliby mých úst přijmi, Hospodine, *

a nauč mě svým rozhodnutím!

Můj život je stále v nebezpečí, *

ale nezapomínám na tvůj zákon.

Bezbožníci pro mě nastrojili léčku, *

ale nezbloudil jsem od tvých nařízení.

Mým dědictvím navěky jsou tvá přikázání, *

neboť jsou radostí mého srdce.

Přiměl jsem své srdce plnit tvé příkazy, *

trvale a přesně.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. †

Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán. *

Bez tebe nemám štěstí.“

K svatým, kteří jsou v zemi, *

jak podivuhodnou mi dal lásku!

Rozmnožují si útrapy, *

kdo se drží cizích bohů;

nepřidružím svou úlitbu k jejich úlitbám krve, *

přes mé rty nepřejde ani jejich jméno.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, *

ty mně zachováváš můj úděl.

Můj podíl padl do rozkošného kraje, *

mám velikou radost ze svého dědictví!

Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, *

k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro.

Hospodina mám neustále na zřeteli, *

nezakolísám, když je mi po pravici.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, *

i mé tělo bydlí v bezpečí,

neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, *

nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Ukážeš mi cestu k životu, †

u tebe je hojná radost, *

po tvé pravici je věčná slast.

Flp 2, 6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, *

nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,

ale sám sebe se zřekl, †

vzal na sebe přirozenost služebníka *

a stal se jedním z lidí.

Byl jako každý jiný člověk, †

ponížil se a byl poslušný až k smrti, *

a to k smrti na kříži.

Proto ho také Bůh povýšil *

a dal mu Jméno nad každé jiné jméno,

takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno *

na nebi, na zemi i v podsvětí

a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: *

Ježíš Kristus je Pán.