Začátek knihy Kazatel

1,1-18

Marnost všech věcí

Úvahy Kazatele, Davidova syna, krále v Jeruzalémě. „Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.“ Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem?

Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: „Hle, to je nové“ – dávno to bylo v dobách, které byly před námi.

Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.

Já, Kazatel, jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. Uložil jsem si hledat a moudře zkoumat všechno, co se děje pod nebem. Je to obtížné zaměstnání, které Bůh uložil lidem, aby ho splnili. Prohlížel jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost a chytání větru.

Co je křivé, nedá se narovnat,

co schází, toho se nedopočteš.

Řekl jsem si sám pro sebe: „Hle – rozmnožil jsem a zvětšil svou moudrost víc nežli všichni, kteří vládli přede mnou v Jeruzalémě: má mysl pochopila mnoho moudrosti a vědy.“ Uložil jsem si poznat moudrost i poznat hloupost a pošetilost – a poznal jsem, že i tohle je chytání větru, protože mnoho moudrosti je mnoho starostí a se zvýšeným poznáním se zvyšuje i trápení.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Kaz 1,14; 5,14; 1 Tim 6,7

Prohlížel jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost a chytání větru. * Člověk se vrátí nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel.

Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho také nemůžeme odnést. * Člověk.

Ze spisu „Pět set kapitol“ od svatého Maxima Vyznavače, opata

(Centuria 1, cap. 1,4-5.16-17.23-24.26-28.30-40: PG 90,962-967)

Bez lásky je všechno marnost nad marnost

Láska je dobrý stav v duši, kdy duše nedává ničemu jinému přednost před poznáním Boha. Není ovšem možné, aby k této lásce dospěl někdo, jehož duše lpí na něčem pozemském.

Kdo miluje Boha, cení si jeho poznání víc než všeho, co stvořil, a nepřestává o toto poznání s toužebností a láskou usilovat.

Jestliže všechno, co je, bylo stvořeno od Boha a pro Boha a jestliže Bůh daleko převyšuje to, co vzniklo jako jeho dílo, pak ten, kdo se spouští Boha, v každém ohledu lepšího, a oddává se horším věcem, dává tím najevo, že si Boha váží méně než věcí, které Bůh stvořil.

Kdo mě miluje, praví Pán, bude zachovávat má přikázání. A také: To je mé přikázání: Milujte se navzájem! Kdo tedy nemiluje bližního, nezachovává přikázání. Kdo ovšem nezachovává přikázání, ten ani nemůže milovat Pána.

Blahoslavený je člověk, který je s to milovat každého člověka stejnou měrou.

Kdo miluje Boha, miluje samozřejmě i bližního. Takový člověk ovšem nemůže střádat peníze, ale s božskou štědrostí je rozdává: poskytne každému z těch, kdo strádají.

Kdo podle Božího vzoru dává almužnu, nečiní rozdílu mezi hmotnými potřebami člověka dobrého a zlého, nebo spravedlivého a nespravedlivého, a rozdává každému podle náležité potřeby; i když z náklonnosti k dobru přece jen dává přednost tomu, kdo vyniká ctností a snahou, před tím, kdo je nešlechetný.

Láskyplné smýšlení se však neprojevuje jen štědrými almužnami, nýbrž daleko více poskytováním Božího slova a prokazováním služby v časných potřebách.

Kdo se opravdově a z celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.

Kdo ve svém nitru nalezl Boží lásku, ten podle Božího muže Jeremiáše při následování Pána, svého Boha, neumdlí ani neochabne, ale vydrží naopak statečně všechnu námahu, příkoří a bezpráví a v žádném případě nesmýšlí o nikom zle.

Neříkejte, praví Boží muž Jeremiáš, že jste chrám Boží. A ty také neříkej, že tě může spasit pouhá sama víra v našeho Pána Ježíše Krista. To je nemožné, musíš prokázat lásku k němu i v činech. Vždyť pokud jde o prostou víru: I zlí duchové věří, a (přesto) se třesou hrůzou.

Úkolem lásky je z duše rád prokazovat svému bližnímu dobro, být velkodušný a trpělivý; a také užívat věcí správným způsobem.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Jan 13,34; 1 Jan 2,10.3

Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. * Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle.

Podle toho víme, že jsme poznali Krista, když zachováváme jeho přikázání. * Kdo miluje.