Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.
Slyš, můj lide, mé naučení, *
nastav uši slovům mých úst!
Otevřu k průpovědi svá ústa, *
vyložím tajemné události z pradávných dob.
Co jsme slyšeli a poznali, *
co nám otcové vyprávěli,
nezatajíme jejich synům, *
příštímu pokolení budeme vypravovat
slavné Hospodinovy činy i jeho moc, *
podivuhodné skutky jím vykonané.
Dal totiž Jakubovi nařízení *
a stanovil příkaz pro Izraele,
aby o tom, co poručil našim otcům, *
poučili své syny.
Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, *
mají to vyprávět svým dětem,
aby vložili svou důvěru v Boha, †
aby nezapomněli na Boží skutky *
a zachovávali jeho nařízení.
Aby nebyli jako jejich otcové, *
vzpurné a zatvrzelé pokolení,
pokolení nestálého srdce, *
jehož duch nebyl věrný Bohu.
Efraimovci, dovední lukostřelci, *
dali se na útěk v den bitvy.
Nezachovali Boží smlouvu, *
odmítli jednat podle jeho zákona.
Zapomněli na jeho skutky, *
na podivuhodné činy, které jim ukázal.
Před jejich otci způsobil divy *
v egyptské zemi na taniské pláni.
Rozdělil moře a převedl je, *
postavil vody jako násep.
Za dne je vedl oblakem, *
po celou noc světlem ohně.
Rozštěpil skály na poušti *
a hojně je napojil proudem vody.
Potokům dal vytrysknout ze skály *
a vodě dal téci jak řekám.
Ant. Naši otcové nám vyprávěli o Hospodinově moci a o jeho slavných činech.
2. ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.
Přece však proti němu hřešili dále, *
nepřestali na poušti urážet Nejvyššího.
Pokoušeli Boha ve svém srdci, *
když žádali pokrm podle své choutky.
Pohrdlivě mluvili proti Bohu, *
řekli: „Dokáže Bůh prostřít stůl zde na poušti?
Ano, udeřil do skály, že vytekla voda a potoky se rozlily: *
ale dovede dát i chléb či opatřit maso svému lidu?“
Proto se Hospodin rozhněval, když to slyšel, †
a oheň vzplanul proti Jakubovi, *
i hněv vzkypěl proti Izraeli,
že nevěřili v Boha, *
nedůvěřovali v jeho pomoc.
Poručil tedy mrakům nahoře *
a otevřel brány nebes,
seslal na ně déšť many, aby se najedli, *
a dal jim nebeský pokrm.
Člověk jedl chléb silných, *
pokrm jim poslal do sytosti.
Východnímu větru dal vanout z nebe *
a svou mocí přivedl vítr od jihu.
Jak by to prach byl, seslal na ně déšť masa, *
jak by to byl mořský písek, dal jim pernaté ptáky.
Padli do jejich tábora, *
kolem jejich stanů.
Jedli a důkladně se nasytili, *
po čem toužili, jim splnil.
Neukojili ještě svou choutku, †
ještě měli pokrm ve svých ústech, *
když proti nim vzkypěl Boží hněv:
pobil jejich siláky, *
zahubil izraelské jinochy.
Ant. Synové Izraele jedli manu a pili z duchovní skály, která je doprovázela.
3. ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.
Přes to vše hřešili dál *
a nechtěli věřit jeho divům.
Tu náhle ukončil jejich dny, *
jejich léta nenadálou zhoubou.
Když je hubil, hledali ho, *
obraceli se a sháněli se po Bohu.
Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou, *
že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.
Lísali se k němu ústy, *
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné *
a nebyli věrni jeho smlouvě.
On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je, †
často potlačoval svůj hněv *
a nedal zcela vzplát své nevoli.
Pamatoval na to, že jsou jen tělo, *
jen vánek, který se rozplyne bez návratu.
Ant. Bůh je naší skálou a naším zachráncem.
Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu,
neboť je dobrotivý a milosrdný.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
2,1-22
Mojžíšovo narození a jeho útěk
Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane.
Faraonova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ Jeho sestra řekla faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ Faraonova dcera odpověděla: „Jdi!“
Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraonově dceři, ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“
V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“
Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraonem utekl a zdržoval se v zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u (jedné) studny. Midjanský kněz měl sedm dcer. (Ty) přišly, aby načerpaly (vodu) a naplnily jí žlaby k napojení stáda svého otce. Přišli však pastýři a odehnali je. (Tu) Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.
Když (dcery) přišly k svému otci Reuelovi a (on) se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: „Jeden Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Dokonce nám i načerpal (vodu) a napojil stádo.“ Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s (námi) pojí!“
A Mojžíš souhlasil s tím, že u něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu (za ženu). Porodila syna a (Mojžíš) mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Žid 11,24-25.26.27
Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z toho, že by se dopustil hříchu. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.
Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z Egypta. * To proto.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi
(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)
Modlitba je světlem duše
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.
Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.
Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.
Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Pláč 5,20-21a; Mt 8,25
Proč bys na nás zapomínal na věky, proč bys nás opouštěl na dlouhé doby? * Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme.
Pane, zachraň nás, hyneme. * Vrať.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, provázej svou pomocí naše úsilí o vnitřní obnovu, aby naše skutky odříkání byly už od počátku pravdivým projevem našeho smýšlení. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2021 J. Vidéky