Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Bůh je vykoupil od protivníka.
Kolikrát ho popouzeli na poušti, *
urazili na stepi!
A znovu pokoušeli Boha *
a Izraelova Svatého rozhořčili.
Neměli na paměti jeho pomoc, *
den, kdy je vykoupil od protivníka,
když v Egyptě ukazoval své divy, *
své zázraky na taniské pláni:
V krev změnil jejich řeky *
a jejich potoky, že neměli co pít.
Poslal na ně ovády, kteří je štípali, *
a žáby, které je soužily.
Sarančím dal jejich úrodu *
a kobylkám výtěžek jejich námahy.
Vinice jim potloukl krupobitím *
a jejich smokvoně zničil mrazem.
Jejich dobytek vydal napospas moru *
a bleskům jejich stáda.
Rozpoutal proti nim žár svého hněvu, †
rozhořčení, nevoli a soužení, *
smečku poslů zhouby.
Dal průchod svému hněvu: †
neochránil je před smrtí, *
i jejich dobytek vydal moru.
Pobil všechny prvorozence v Egyptě, *
prvotiny mužné síly v Chámových stanech.
Ant. Bůh je vykoupil od protivníka.
2. ant. Bůh je přivedl do své svaté země.
Pak vyvedl svůj lid jak ovce, *
jak stádo je vedl na poušti.
Vodil je bezpečně, že neměli strachu, *
jejich nepřátele však přikrylo moře.
Přivedl je do své svaté země, *
k horám, které získala jeho pravice.
Před nimi vyhnal pohany †
a losem jim určil dědictví, *
v jejich stanech usídlil izraelské kmeny.
Pokoušeli však a dráždili Boha, Nejvyššího, *
a nedbali na jeho přikázání.
Odpadli a byli nevěrní jako jejich otcové, *
zklamali jak zrádný luk.
Do hněvu ho přiváděli svými oběťmi na výšinách, *
svými modlami vzbudili jeho žárlivost.
Bůh to slyšel a rozhněval se, *
ostře odmítl Izraele.
Opustil příbytek v Silo, *
stan, kde přebýval mezi lidmi.
Vydal do zajetí svou sílu, *
svou slávu v moc protivníka.
Odevzdal svůj národ meči, *
proti svému dědictví vzplanul hněvem.
Jeho jinochy zhltal oheň, *
jeho panny se neprovdaly.
Jeho kněží padli mečem, *
jejich vdovy nemohly plakat.
Ant. Bůh je přivedl do své svaté země.
3. ant. Bůh si vyvolil Judu za své vlastnictví, Davida za pastýře svého lidu.
Tu se však probudil Pán jako ze sna, *
jako rek rozjařený vínem.
Zezadu bil své nepřátele, *
stihl je věčnou potupou.
Zavrhl však Josefův stánek *
a Efraimův kmen si nevyvolil,
ale vyvolil si Judovo plémě, *
horu Sión, kterou si zamiloval.
Zbudoval si svatyni jak nebe, *
jak zemi, kterou založil navěky.
Vyvolil si Davida, svého služebníka, *
povolal ho z ovčích ohrad.
Když chodil za ovcemi s jehňaty, přivedl ho, †
aby pásl Jakuba, jeho národ, *
Izraele, jeho dědictví.
Pásl je svým bezúhonným srdcem, *
vodil je svou rozvážnou rukou.
Ant. Bůh si vyvolil Judu za své vlastnictví, Davida za pastýře svého lidu.
Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu,
aby se ukázaly jeho skutky.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
3,1-20
Bůh povolává Mojžíše a zjevuje mu své jméno
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel.
Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem, do míst Kananejců, Chetitů, Amoritů, Perizitů, Chivitů a Jebuzitů. Křik synů Izraele pronikl ke mně, viděl jsem útlak, kterým je Egypťané utiskují. Jdi tedy, já tě posílám k faraonovi, abys můj lid, syny Izraele, vyvedl z Egypta.“
Mojžíš pravil Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Bůh) Mojžíšovi odpověděl: „Já budu s tebou a to ti bude znamením, že tě posílám. Až vyvedeš lid z Egypta, budete se klanět Bohu na této hoře.“
Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.
Jdi a shromáždi přední muže Izraele a řekni jim: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se mi zjevil a řekl: Stále myslím na vás a na to, co se s vámi stalo v Egyptě. Rozhodl jsem se, že vás vyvedu z trápení Egypťanů do země Kananejců, Chetitů, Amoritů, Perizitů, Chivitů a Jebuzitů, do země oplývající mlékem a medem.‘ Uposlechnou tvých slov a ty půjdeš s předními muži Izraele k egyptskému králi a řeknete mu: ‚Hospodin, Bůh Hebrejů, se nám zjevil: Dovol nám jít do pouště cestu tří dnů, abychom obětovali Hospodinu, našemu Bohu.‘
Já vím, že egyptský král vám nedovolí jít, leda přinucen silnou rukou. Vztáhnu svou ruku a budu bít Egypt všemi svými zázraky, které v něm způsobím, a potom vás propustí.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Ex 3,14; Iz 43,11
Bůh pravil Mojžíšovi: Já jsem, který jsem. * Tak řekneš synům Izraele: Ten, který jest, posílá mne k vám.
Já jsem Hospodin, kromě mne není spasitel. * Tak řekneš.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa
(Lib. 4,13,4-14,1: SCh 100,534-540)
Boží přátelství
Náš Pán, Boží Slovo, přivedl lidi nejprve do služby Boží, ale potom je z této služebnosti osvobodil. Sám to říká svým učedníkům: Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Přátelství s Bohem dává těm, kteří v něm žijí, neporušitelnost.
Na počátku tedy Bůh stvořil Adama ne proto, že by potřeboval člověka, nýbrž proto, aby měl někoho, koho by zahrnoval svým dobrodiním. Nejen před Adamem, ale před stvořením vůbec oslavovalo Otce Slovo. A Slovo, které je u Otce, oslavoval Otec. Tak to říká Pán: Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
Také když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu. Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem znamená mít účast na světle.
Ti, kteří jsou ve světle, nedávají tomu světlu světlo ani záři, ale sami jsou jím osvěcováni a ozařováni; nic mu nedávají, pouze přijímají dobrodiní světla.
Tak je tomu i se službou Bohu. Bohu nemůže nic dát, nepotřebuje ji. Těm však, kteří mu slouží a následují ho, dává život, neporušitelnost a věčnou slávu. Těm, kteří mu slouží, prokazuje své dobrodiní právě proto, že mu slouží, a těm, kteří ho následují, právě proto, že ho následují. Sám od nich však nic nepřijímá, neboť je (bohatý,) dokonalý a nic nepotřebuje.
Jestliže však Bůh chce, aby mu lidé sloužili, je to proto, aby ve své dobrotě a milosrdenství mohl těm, kteří v službě vytrvají, prokazovat dobro. Neboť stejně jako Bůh nepotřebuje nic, potřebuje člověk Boží společenství.
Slávou člověka totiž je, že může být s Bohem a sloužit mu. Proto Pán řekl svým učedníkům: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. Tím naznačil, že nikoli oni jeho oslavovali svým následováním, ale sami byli vyznamenáni tím, že směli následovat Božího Syna. K tomu jim ještě řekl: Chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i oni, aby viděli mou slávu.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Dt 10,12; Mt 22,38
Toto žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh: * abys miloval Hospodina, svého Boha, a sloužil mu celým svým srdcem a celou svou duší.
To je největší a první přikázání. * Abys miloval.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, shlédni na naši bezmocnost a chraň nás svou mocnou pravicí. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2021 J. Vidéky