Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Zachraň mě pro své slitování, Hospodine.
Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu, *
netrestej mě ve svém rozhorlení!
Smiluj se nade mnou, Hospodine, vždyť jsem chorý, *
uzdrav mě, Hospodine, neboť mé kosti se chvějí
a má duše je nadmíru vyděšená; *
ale ty, Hospodine, jak dlouho ještě...?
Obrať se, Hospodine, vysvoboď mou duši, *
zachraň mě pro své slitování,
protože mezi mrtvými nemyslí na tebe nikdo: *
Kdo tě v podsvětí může chválit?
Jsem vysílen od svého nářku, †
noc jak noc pláčem skrápím své lože, *
smáčím své lůžko slzami.
Oko mám zamžené hořem, *
zestárlo vinou všech mých nepřátel.
Pryč ode mě, všichni pachatelé bezpráví, *
neboť Hospodin zaslechl mé hlasité naříkání.
Uslyšel Hospodin mou prosbu, *
Hospodin mou modlitbu přijal.
Ať se všichni moji nepřátelé zastydí, ať se vyděsí, *
ať se kvapně odklidí v hanbě!
Ant. Zachraň mě pro své slitování, Hospodine.
2. ant. Hospodin bude utlačovanému útočištěm v dobách tísně.
Hospodine, chci tě oslavovat z celého svého srdce, *
chci vyprávět o všech tvých podivuhodných skutcích.
V tobě se chci radovat a jásat, *
opěvovat jméno tvé, Svrchovaný,
protože se moji nepřátelé stáhli, *
zhroutili se a zanikli před tvou tváří.
Zjednal jsi mi právo a spravedlnost, *
zasedl jsi na stolec jako spravedlivý soudce,
obořil ses na pohany, bezbožníka jsi potřel, *
navždy jsi vyhladil jejich jméno.
Nepřátelům došly síly, jsou natrvalo zhrouceni, *
rozbořil jsi města, zanikla jejich památka.
Hospodin však trůní věčně, *
stolec svůj postavil k soudu.
Podle práva bude svět soudit, *
podle spravedlnosti vyřkne rozsudek nad národy.
Hospodin bude utlačovanému útočištěm, *
útulkem v dobách tísně.
Budou v tebe důvěřovat, kdo se znají k tvému jménu, *
protože neopouštíš, Hospodine, ty, kteří tě hledají!
Ant. Hospodin bude utlačovanému útočištěm v dobách tísně.
3. ant. Budu tě chválit, Hospodine, ve shromáždění tvého lidu.
Zpívejte Hospodinu, který sídlí na Siónu, *
rozhlašujte jeho činy mezi národy,
vždyť si na ně vzpomněl jako krevní mstitel, *
nezapomněl na výkřiky ubožáků.
Hospodine, smiluj se nade mnou, †
pohleď na mé soužení, které snáším od svých nepřátel, *
vysvoboď mě z bran smrti,
abych hlásal všechnu tvou chválu u bran siónské dcery, *
ať se rozjásám nad tvou pomocí!
Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali, *
noha jim uvázla v léčce, kterou nastražili.
Hospodin se dal poznat, vykonal soud, *
do díla svých rukou se chytil hříšník.
Ať se hříšní stáhnou do podsvětí, *
všichni pohané, kteří nedbají o Boha,
neboť nebude navěky zapomenut chudák, *
naděje ubohých nezajde navždy!
Hospodine, povstaň, ať nezbujní člověk, *
pohané budou souzeni před tvou tváří!
Hospodine, nažeň jim strachu, *
ať si pohané uvědomí, že jsou jen lidé!
Ant. Budu tě chválit, Hospodine, ve shromáždění tvého lidu.
Čiňte pokání a věřte evangeliu,
přiblížilo se Boží království.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
6,2-13
Bůh neopouští svůj lid
Bůh promluvil k Mojžíšovi takto: „Já jsem Hospodin. Zjevil jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Jahve (Hospodin) jsem jim neoznámil. Také jsem s nimi sjednal smlouvu, že jim dám zemi kananejskou, zemi, kde (jen) přebývali, kde žili jako přistěhovalci. Ale slyšel jsem i nářek synů Izraele, které Egypťané zotročili, a vzpomněl jsem si na svou smlouvu.
Proto řekni synům Izraele: Já jsem Hospodin a vyvedu vás z roboty Egypťanů, vysvobodím vás z jejich otroctví a vykoupím vás napřaženým ramenem a velikými tresty. Vezmu si vás za (svůj) lid a budu vám Bohem. Tak poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z roboty Egypťanů. Potom vás přivedu do země, o které jsem přísahal, že ji dám Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, a dám ji vám, abyste v ní přebývali (jako ve vlastní). Já Hospodin.“
Mojžíš to tak řekl synům Izraele, ale pro malomyslnost ducha a těžké otroctví Mojžíše neposlouchali.
Tu Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jdi a mluv k faraonovi, egyptskému králi, aby propustil syny Izraele ze své země.“ Mojžíš Hospodinu odpověděl: „Hle – (ani) synové Izraele mě neposlouchají, jak mě bude poslouchat farao? (Vždyť) nedovedu obratně mluvit!“
Hospodin mluvil k Mojžíšovi a Árónovi a dal jim příkaz pro syny Izraele i pro faraona, egyptského krále, aby vyvedli syny Izraele z egyptské země.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Srov. 1 Petr 2,9.10; srov. Ex 6,7.6
Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví; kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží. * Vezmu si vás za svůj lid a budu vám Bohem.
Já, Pán, vás vyvedu z roboty Egypťanů a vysvobodím vás napřaženým ramenem. * Vezmu.
DRUHÉ ČTENÍ
Z promluv svatého Řehoře z Nazianzu, biskupa
(Oratio 14, De pauperum amore, 23-25: PG 35,887-890)
Buďme k sobě navzájem dobří, jako Pán k nám
Uvědom si, odkud máš své bytí, odkud to, že dýcháš, že myslíš a chápeš, a co je nejdůležitější, že poznáváš Boha, že doufáš v nebeské království, v rovné postavení s anděly, v možnost patřit na Boží slávu; zatím sice jakoby v zrcadle a v náznacích, pak ovšem v plnosti a jasu. Věz, že jsi dítětem Božím a spoludědicem Kristovým, a mám-li se to opovážit říci, že jsi dokonce zbožštěl. Odkud máš tohle všechno? A od koho?
Nebo – abych mluvil o něčem menším a viditelném – čí je to zásluha a čí je to dar, že můžeš hledět na krásu nebe, na východ i západ slunce, na putující měsíc a množství hvězd a na soulad a řád, který v tom všem vládne jako při hře na lyru?
Kdo ti dal déšť, úrodnou zemi, pokrm, umění, domov, zákony, stát, život v míru a civilizaci a rodinný život v lásce a přátelství?
Odkud se ti dostalo toho, že si můžeš zvířata zkrotit, aby ti sloužila, i že jsou ti dána za pokrm?
Kdo tě ustanovil pánem a králem všeho, co je na zemi?
Kdo věnoval to všechno – abych nepřipomínal jednotlivosti – čím člověk vyniká nad ostatní živočichy?
Není to Bůh? A ten nyní za to od tebe žádá především a místo všeho ostatního, abys byl dobrý k lidem. Cožpak bychom se nemuseli stydět, jestliže jsme toho od něho tolik přijali a máme naději, že mnoho dalšího dostaneme, kdybychom mu nenabídli ani to jediné, totiž lásku k lidem? On se nestydí zvát se naším otcem, třebaže je Bůh a Pán, a my bychom se neznali ani k těm, kdo jsou s námi téhož rodu?
V žádném případě, bratři a přátelé moji, nesmíme špatně hospodařit s tím, co nám Bůh daroval, abychom nikdy nemuseli vyslechnout Petrova slova: Zastyďte se, kdo jste se zmocnili cizího majetku, hleďte následovat spravedlnost Boží, a nikdo nebude chudý.
Nestravujme se shromažďováním a opatrováním majetku, zatímco jiné stravuje bída, aby nás pak Boží muž Amos nějak nestíhal svými přísnými a výhrůžnými slovy, jako když říkal: Slyšte, vy, kdo říkáte, kdypak už bude po (slavnosti) novoluní, abychom mohli prodávat; a po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky?
Napodobujme ten nejvyšší a první Boží zákon, podle něhož Bůh sesílá déšť na spravedlivé i na hříšníky a dává slunci vycházet pro všechny stejně, širou zemi, prameny, řeky a lesy otevřel všem pozemským tvorům, vzduch ptactvu a vodu těm, jejichž život je s ní spjat, a všechny bohatě obdaroval základními prostředky k životu, aniž by byly podřízeny něčí moci, nebo podléhaly nějakému zákonu, nebo byly omezeny nějakými hranicemi; naopak stanovil, aby byly společné, rozsáhlé a hojné, a tudíž po všech stránkách dostačující. To proto, aby rovností obdarování vyzdvihl rovnoprávné postavení všeho stvoření a aby ukázal bohatství své dobroty.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Lk 6,35; Mt 5,45; Lk 6,36
Milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět, abyste byli syny svého Otce, * neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.
Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. * Neboť.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, naše spáso, dej nám milost vnitřního obrácení a nauč nás správně konat tvou vůli, abychom s užitkem prožili tuto postní dobu. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2021 J. Vidéky