Z druhé knihy Mojžíšovy

6,2-13

Bůh neopouští svůj lid

Bůh promluvil k Mojžíšovi takto: „Já jsem Hospodin. Zjevil jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Jahve (Hospodin) jsem jim neoznámil. Také jsem s nimi sjednal smlouvu, že jim dám zemi kananejskou, zemi, kde (jen) přebývali, kde žili jako přistěhovalci. Ale slyšel jsem i nářek synů Izraele, které Egypťané zotročili, a vzpomněl jsem si na svou smlouvu.

Proto řekni synům Izraele: Já jsem Hospodin a vyvedu vás z roboty Egypťanů, vysvobodím vás z jejich otroctví a vykoupím vás napřaženým ramenem a velikými tresty. Vezmu si vás za (svůj) lid a budu vám Bohem. Tak poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z roboty Egypťanů. Potom vás přivedu do země, o které jsem přísahal, že ji dám Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, a dám ji vám, abyste v ní přebývali (jako ve vlastní). Já Hospodin.“

Mojžíš to tak řekl synům Izraele, ale pro malomyslnost ducha a těžké otroctví Mojžíše neposlouchali.

Tu Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jdi a mluv k faraonovi, egyptskému králi, aby propustil syny Izraele ze své země.“ Mojžíš Hospodinu odpověděl: „Hle – (ani) synové Izraele mě neposlouchají, jak mě bude poslouchat farao? (Vždyť) nedovedu obratně mluvit!“

Hospodin mluvil k Mojžíšovi a Árónovi a dal jim příkaz pro syny Izraele i pro faraona, egyptského krále, aby vyvedli syny Izraele z egyptské země.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. 1 Petr 2,9.10; srov. Ex 6,7.6

Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví; kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží. * Vezmu si vás za svůj lid a budu vám Bohem.

Já, Pán, vás vyvedu z roboty Egypťanů a vysvobodím vás napřaženým ramenem. * Vezmu.

Z promluv svatého Řehoře z Nazianzu, biskupa

(Oratio 14, De pauperum amore, 23-25: PG 35,887-890)

Buďme k sobě navzájem dobří, jako Pán k nám

Uvědom si, odkud máš své bytí, odkud to, že dýcháš, že myslíš a chápeš, a co je nejdůležitější, že poznáváš Boha, že doufáš v nebeské království, v rovné postavení s anděly, v možnost patřit na Boží slávu; zatím sice jakoby v zrcadle a v náznacích, pak ovšem v plnosti a jasu. Věz, že jsi dítětem Božím a spoludědicem Kristovým, a mám-li se to opovážit říci, že jsi dokonce zbožštěl. Odkud máš tohle všechno? A od koho?

Nebo – abych mluvil o něčem menším a viditelném – čí je to zásluha a čí je to dar, že můžeš hledět na krásu nebe, na východ i západ slunce, na putující měsíc a množství hvězd a na soulad a řád, který v tom všem vládne jako při hře na lyru?

Kdo ti dal déšť, úrodnou zemi, pokrm, umění, domov, zákony, stát, život v míru a civilizaci a rodinný život v lásce a přátelství?

Odkud se ti dostalo toho, že si můžeš zvířata zkrotit, aby ti sloužila, i že jsou ti dána za pokrm?

Kdo tě ustanovil pánem a králem všeho, co je na zemi?

Kdo věnoval to všechno – abych nepřipomínal jednotlivosti – čím člověk vyniká nad ostatní živočichy?

Není to Bůh? A ten nyní za to od tebe žádá především a místo všeho ostatního, abys byl dobrý k lidem. Cožpak bychom se nemuseli stydět, jestliže jsme toho od něho tolik přijali a máme naději, že mnoho dalšího dostaneme, kdybychom mu nenabídli ani to jediné, totiž lásku k lidem? On se nestydí zvát se naším otcem, třebaže je Bůh a Pán, a my bychom se neznali ani k těm, kdo jsou s námi téhož rodu?

V žádném případě, bratři a přátelé moji, nesmíme špatně hospodařit s tím, co nám Bůh daroval, abychom nikdy nemuseli vyslechnout Petrova slova: Zastyďte se, kdo jste se zmocnili cizího majetku, hleďte následovat spravedlnost Boží, a nikdo nebude chudý.

Nestravujme se shromažďováním a opatrováním majetku, zatímco jiné stravuje bída, aby nás pak Boží muž Amos nějak nestíhal svými přísnými a výhrůžnými slovy, jako když říkal: Slyšte, vy, kdo říkáte, kdypak už bude po (slavnosti) novoluní, abychom mohli prodávat; a po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky?

Napodobujme ten nejvyšší a první Boží zákon, podle něhož Bůh sesílá déšť na spravedlivé i na hříšníky a dává slunci vycházet pro všechny stejně, širou zemi, prameny, řeky a lesy otevřel všem pozemským tvorům, vzduch ptactvu a vodu těm, jejichž život je s ní spjat, a všechny bohatě obdaroval základními prostředky k životu, aniž by byly podřízeny něčí moci, nebo podléhaly nějakému zákonu, nebo byly omezeny nějakými hranicemi; naopak stanovil, aby byly společné, rozsáhlé a hojné, a tudíž po všech stránkách dostačující. To proto, aby rovností obdarování vyzdvihl rovnoprávné postavení všeho stvoření a aby ukázal bohatství své dobroty.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Lk 6,35; Mt 5,45; Lk 6,36

Milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět, abyste byli syny svého Otce, * neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.

Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. * Neboť.

Z vyprávění o kartaginských mučednících

(Cap. 18.20-21; edit. van Beek, Noviomagi, 1936, pp. 42.46-52)

Byli povoláni a vyvoleni ke slávě Páně

Rozbřesklo se do dne vítězství mučedníků a oni vyšli z vězení do amfiteátru, jako by již vstupovali do nebe, s veselou tváří, krásní, rozechvělí spíš radostí než bázní.

Nejprve přivedli Perpetuu a smýkali jí, takže upadla na bok. Hned vstala, a když spatřila na zemi sraženou Felicitu, přistoupila k ní, podala jí ruku a pomohla jí na nohy, takže tam stály obě vedle sebe. A jelikož už se lid obměkčil, byly přivolány zpět do Sanvivarské brány. Tam se Perpetuy ujal jistý muž jménem Rusticus, který byl tehdy katechumenem a měl ji rád. Tu jako by se probrala ze sna – v tak mocném vytržení ducha předtím byla – a začala se rozhlížet kolem sebe. A k údivu všech se zeptala: „Kdy už nás tam předhodí té krávě?“ A když slyšela, že se to už stalo, nevěřila, dokud nezjistila, že jak její tělo, tak oděv nesou stopy trýznění. Potom se obrátila k přivolanému svému bratru a k onomu katechumenovi s těmito slovy: „Stůjte pevně ve víře a všichni se navzájem milujte a ať vás naše utrpení nepohoršuje!“

Rovněž Saturus, který byl v jiné bráně, povzbuzoval vojína Pudenta a řekl: „Zkrátka a dobře, jak jsem předpokládal a předpověděl, opravdu jsem zatím žádnou šelmu nevnímal. Takže teď můžeš z celého srdce věřit, že tam jdu a zahynu jediným levhartím kousnutím.“ A vzápětí byl na kraji arény předhozen levhartovi. Po jediném kousnutí levharta jej zalilo takové množství krve, že když se vracel, na svědectví druhého křtu lid opětovně volal: „Obmytý je spasen, obmytý je spasen!“ Ovšemže byl spasen, kdo se takovýmto způsobem obmyl.

Tu řekl Saturus vojínu Pudentovi: „Buď sbohem a pamatuj na svou víru i na mne. A tohle ať tě neznepokojuje, nýbrž posílí.“ A zároveň ho požádal, aby mu půjčil řemínek s prstu, vložil si ho do otevřené rány a vrátil mu jej zpět jako zástavu a památku na prolitou krev. Hned nato se polomrtvý skácel mezi ostatní, kteří měli být na obvyklém místě utraceni.

A když lid požadoval, aby byli přivedeni do středu arény, aby mohli všichni na vlastní oči přihlížet, jak vniká meč do jejich těla a dokonává se vražda, sami ještě vstali a dovlekli se tam, kam lid chtěl, a předem se navzájem políbili, aby své mučednictví korunovali slavným znamením pokoje.

Pak už bez hnutí a mlčky přijali smrtící ránu. Jako první Saturus: první ve vidění vystupoval po žebříku, první vypustil duši; i Perpetuu nechal čekat. A sama Perpetua, jako by ještě měla zakusit nějakou bolest, když byla bodnuta mezi žebra, jen zasténala a sama navedla třesoucí se pravici nezkušeného gladiátora na své hrdlo. Nečistý duch se jí tak bál, že by snad tato veliká žena ani nemohla být jinak zabita, ledaže sama chtěla.

Vpravdě nad jiné stateční a blažení mučedníci! Vpravdě jste byli povoláni a vyvoleni, abyste vstoupili do slávy našeho Pána Ježíše Krista.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Řím 8,34b-35.37

Kristus Ježíš je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. * Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?

Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. * Kdo.