Z druhé knihy Mojžíšovy

10,21 – 11,10

Bůh trestá Egypt tmou a ohlašuje smrt prvorozenců

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku k nebi, aby nastala v egyptské zemi tma tak hustá, že ji bude možné hmatat!“ Mojžíš vztáhl ruku k nebi a nastala hluboká temnota v celé egyptské zemi po tři dny. Jeden neviděl druhého a nikdo se nemohl hnout ze svého místa po tři dny, ale všichni synové Izraele měli světlo tam, kde přebývali.

Farao zavolal Mojžíše a Áróna a řekl jim: „Jděte a obětujte Hospodinu. Jenom váš brav a skot zde zůstane; i vaše děti mohou jít s vámi.“ Mojžíš odpověděl: „I kdybys dal do našich rukou oběti a celopaly, abychom je obětovali Hospodinu, našemu Bohu, přece i naše stáda půjdou s námi, ani kopyto (tu) nezůstane, neboť z nich vezmeme, a budeme obětovat Hospodinu, našemu Bohu. My (sami) nevíme, co budeme obětovat Hospodinu, dokud nepřijdeme na to místo.“

Ale Hospodin zatvrdil faraonovo srdce a on je nechtěl propustit. Farao zvolal: „Jdi pryč ode mě! Chraň se znovu vidět moji tvář! V ten den, kdy ji uvidíš, zemřeš!“ Mojžíš odpověděl: „Tak se stane, jak jsi řekl: tvoji tvář už neuvidím!“

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ještě jednou ranou stihnu faraona a Egypt, a potom vás odtud propustí, dokonce přinutí vás vyjít. Poruč tedy lidu, aby si každý vyžádal od svého souseda a každá od své sousedky předměty ze stříbra a ze zlata; Hospodin vzbudí u Egypťanů přízeň k lidu.“ Sám Mojžíš byl velmi vážený v egyptské zemi, v očích faraonových služebníků i v očích lidu.

Mojžíš řekl (ještě faraonovi): „Tak praví Hospodin: ‚Uprostřed nocí projdu Egyptem; každý prvorozenec v egyptské zemi zemře, od prvorozence faraonova, který má sedět na jeho trůnu, až do prvorozence služky, která mele u mlýnku, i všechno prvorozené u dobytka. Po celé egyptské zemi nastane veliký křik, jaký ještě nebyl a jaký už nebude. Ale u synů Izraele neštěkne pes ani na člověka, ani na dobytek, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egypťany a Izraelity. Pak sestoupí všichni tito tvoji služebníci ke mně a pokloní se mi s prosbou: Vyjdi ty a všechen lid, který jde za tebou. Potom vyjdu!‘“ A (Mojžíš) vyšel od faraona s rozhněvanou tváří.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Farao vás neposlechne, a tak se stane mnoho mých znamení v egyptské zemi.“ Mojžíš a Árón učinili všechna tato znamení před faraonem, ale Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, takže syny Izraele ze své země nepropustil.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Mdr 18,4; 17,20; 18,1

Ti, kteří drželi ve vězení tvé syny, si zasluhovali být zbaveni světla. * Vždyť skrze tvůj lid měl svět dostat nehynoucí světlo Zákona.

Nad Egypťany se prostírala tíživá noc, tvoji svatí však přebývali v nejjasnějším světle. * Vždyť.

Z homiletických pojednání biskupa Afraata

(Dem. 11, De circumcisione, 11-12: PS 1,498-503)

Obřízka srdce

Zákon a smlouva se v minulosti zcela měnily. Neboť Bůh změnil první smlouvu s Adamem a uzavřel novou s Noemem. Jinou zase s Abrahámem, ale i tu změnil a dal novou Mojžíšovi. Když pak mojžíšská úmluva nebyla dodržována, dal poslednímu pokolení smlouvu, která už neměla být nikdy nahrazena jinou. Takže Adamovi dal Bůh příkaz, aby nejedl ze stromu života, Noemovi na znamení smlouvy sklenul mezi mraky duhu, Abrahámovi, kterého si již dříve vyvolil pro jeho víru, dal později obřízku jako znamení a pečeť pro potomstvo. Mojžíš měl velikonočního beránka, smírnou oběť za lid.

Všechny tyto smlouvy se ovšem jedna od druhé lišily. Další obřízka, kterou doporučuje ten, který nabídl všechny ty smlouvy, je ta, o které řekl prorok Jeremiáš: Odstraňte předkožku vašeho srdce. A jestliže byla pevná úmluva, kterou Bůh učinil s Abrahámem, pevná a spolehlivá je i tato (o které mluví Jeremiáš) a nelze ji dále měnit, ať už kvůli těm, kteří nejsou vázáni zákonem o obřízce, nebo kvůli těm, kteří mu podléhají.

Bůh dal přece Mojžíšovi zákon s příslušnými ustanoveními a příkazy. Ale když ho (Izraelité) nezachovávali, zákon a jeho ustanovení zrušil a přislíbil, že dá novou smlouvu, která bude odlišná od té předchozí, ačkoli ten, kdo ji nabízí, je v obou případech stejný. A toto je ta zaslíbená úmluva: Poznají mě všichni od nejmenšího do největšího. A v této úmluvě už neexistuje tělesná obřízka jako znamení pro lid. Zjišťujeme, můj nejmilejší, že Bůh v různých pokoleních stanovil zákony, které byly v platnosti, dokud on sám chtěl. Ale později zastaraly, jak o tom říká apoštol: Boží království existovalo v minulosti v různých dobách v rozličných podobách.

Náš Bůh je pravdivý a jeho ustanovení jsou nejvýš důvěryhodná; každá jeho smlouva byla ve svém čase uzavřena jakožto pevná a pravá. A tak ti, kteří byli obřezáni ve svém srdci, žijí a jsou znovu obřezáváni v pravém Jordánu, a tím je křest na odpuštění hříchů.

Když Jozue, syn Nunův, přešel s lidem Jordán, obřezal lid kamenným nožem. Ježíš, náš Spasitel, podruhé obřezal obřízkou srdce národy, které v něho uvěřily a byly omyty křtem a obřezány mečem, to jest jeho slovem, které proniká hlouběji než jakýkoli dvojsečný meč.

Jozue, syn Nunův, převedl lid do země zaslíbené. Ježíš, náš Spasitel, přislíbil zemi života všem, kteří přejdou pravý Jordán a uvěří a dají si obřezat předkožku svého srdce.

Blahoslavení jsou tedy ti, kdo byli obřezáni ve svém srdci a znovu se narodili z vody druhé obřízky. Ti totiž dostanou dědictví s Abrahámem, věrným vůdcem a otcem všech národů, protože jemu byla jeho víra připočtena za spravedlnost.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Žid 8,8.10; 2 Kor 3,3

Uzavřu s Izraelovým domem smlouvu novou: svoje zákony jim vložím do mysli. * Do srdce jim je napíšu, ne inkoustem, ale Duchem živého Boha.

Dám svůj zákon ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v lidských srdcích. * Do srdce.

Ze „Života svaté Františky Římské“

(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)

Trpělivost a láska svaté Františky

Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.

Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.

Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.

Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.

V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.

Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.

Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Rt 3,10a.11b; Jdt 13,9a

Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen.