Z knihy proroka Jeremiáše

7,1-20

O klamném spoléhání se na chrám

Řeč, kterou promluvil Hospodin k Jeremiášovi: „Postav se do brány Hospodinova domu a volej tam tato slova: Slyšte Hospodinovo slovo, všichni Judovci, vy, kteří vcházíte těmito branami, abyste se klaněli Hospodinu!

Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: napravte své chování a skutky, a dám vám přebývat na tomto místě. Nespoléhejte se na klamná slova: ‚Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův!‘ Neboť když své jednání a skutky napravíte, když budete uplatňovat ve vzájemných sporech spravedlnost, když nebudete utiskovat přistěhovalce, sirotky a vdovy, když nebudete na tomto místě vylévat nevinnou krev, když nebudete na svou vlastní škodu chodit za cizími bohy, dám vám přebývat na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, od věků až na věky.

Vy však skládáte svou naději v klamné řeči, ze kterých nemáte užitek. Kradete, zabíjíte, cizoložíte, křivě přísaháte, obětujete Bálům, chodíte za cizími bohy, které neznáte, a pak přicházíte, předstupujete přede mě v tomto domě, který má moje jméno, a říkáte: ‚Jsme v bezpečí‘, abyste dál dělali všecky tyto ohavnosti. Což pokládáte tento dům, který má moje jméno, za lupičské doupě?

Pak i já budu na něj tak pohlížet – praví Hospodin. Jděte do mého sídla v Silo, na které jsem zpočátku vložil své jméno, a podívejte se, co jsem s ním udělal pro zvrhlost svého izraelského lidu! A nyní, protože jste páchali všecky tyto skutky – praví Hospodin – poněvadž jste neslyšeli, ačkoli jsem k vám ustavičně a důrazně mluvil, protože jste neodpověděli přesto, že jsem na vás volal, naložím s tímto domem, který má mé jméno a do kterého vy skládáte svou naději, s místem, které jsem dal vám a vašim otcům, jako jsem naložil se Silem. Zavrhnu vás od své tváře, jako jsem zavrhl všechny vaše bratry, celé Efraimovo potomstvo.

Ty pak se nemodli za tento lid, nevysílej úpěnlivou prosbu za ně, nenaléhej na mě, neboť tě nevyslyším. Což nevidíš, co oni tropí v judských městech a po jeruzalémských ulicích? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy hnětou těsto, aby pekly koláče královně nebes; obětují úlitby cizím bohům, aby mi ublížili. Ubližují mně – praví Hospodin – či spíše sami sobě k své vlastní hanbě? Proto praví Hospodin: Hle, má nevole a můj hněv se vyleje na toto místo, na lidi i na dobytek, na stromy v polích i na plody země; zapálí se a nebude uhašen.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Jer 7,11; Iz 56,7; Jan 2,16

Což pokládáte tento dům, který má moje jméno, za lupičské doupě? * Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy.

Nedělejte z domu mého Otce tržnici! * Můj dům.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 9,10-11: CSEL 33,215-219)

Kéž dosáhneme věčné moudrosti

Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.

O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“

Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“

A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Žl 6,10; srov. 21 (20),3

Bůh slyšel její prosby a přijal její modlitby. * Splnil jí, po čem v srdci toužila.

Neodepřel, co žádaly její rty. * Splnil.