Z knihy proroka Barucha

1,14 – 2,5; 3,1-8

Prosba kajícího lidu

Čtěte tuto knihu, kterou vám posíláme, a seznamujte se s ní v chrámu Páně v den svátku a ve dnech shromáždění a vyznejte:

„Pán, náš Bůh, je spravedlivý, my se však dnes musíme rdít hanbou, my Judovci i obyvatelé Jeruzaléma, naši králové, naše knížata, naši kněží, naši proroci i naši otcové. Zhřešili jsme proti Pánu, neposlouchali jsme ho, neslyšeli jsme rozkaz Pána, našeho Boha, a nežili jsme podle příkazů, které nám dal.

Ode dne, kdy Pán vyvedl naše otce z egyptské země, až do dneška neposlouchali jsme Pána, našeho Boha, z lehkomyslnosti jsme nedbali jeho hlasu. I ulpělo na nás zlo a prokletí, kterým hrozil Pán ústy svého služebníka Mojžíše, když vyvedl naše otce z egyptské země, aby nám dal zemi oplývající mlékem a medem. A tak je tomu dnes. Neposlechli jsme hlas Pána, našeho Boha, i když nás napomínali proroci, které k nám posílal, ale odešli jsme každý za zálibami svého zlého srdce, sloužili cizím bohům a dělali to, co bylo zlé v očích Pána, našeho Boha.

Proto Pán splnil své slovo, jímž hrozil nám i našim soudcům, kteří soudili Izraele, našim králům a našim knížatům, všemu Izraelovi a Judovi: že přivede na nás veliké pohromy, jimž (podobné) se nestaly pod nebem, jak se stalo (nyní) v Jeruzalémě podle toho, co je psáno v Mojžíšově zákoně, že kdekdo bude jíst maso svého syna a maso své dcery. A vydal je do moci všem královstvím, která jsou okolo nás, k hanbě a prokletí mezi všemi okolními národy, mezi něž je Pán rozptýlil. A tak se stali otroky, a nikoli pány, neboť jsme zhřešili proti Pánu, svému Bohu, protože jsme neposlouchali jeho hlas.

Všemohoucí Pane, Bože Izraele! Stísněná duše, soužený duch volá k tobě: Slyš, Pane, a smiluj se, neboť jsme zhřešili proti tobě! Ano, ty trůníš navěky, a my bychom měli navěky zahynout? Všemohoucí Pane, Bože Izraele, slyš nyní modlitbu mrtvých Izraelitů a synů těch, kteří zhřešili proti tobě a neposlechli hlas Pána, svého Boha – proto je nám neštěstí ustavičně v patách.

Nevzpomínej na nepravosti našich otců, ale nyní vzpomeň na svou moc a na své jméno, neboť ty jsi Pán, náš Bůh, budeme tě chválit, Pane! Ano, proto jsi pohnul naše srdce, abychom se tě báli, abychom vzývali tvé jméno; budeme tě chválit ve svém vyhnanství, neboť jsme ze svého srdce odstranili všechnu nepravost svých otců, kteří hřešili proti tobě. Pohleď však, dnes jsme ještě ve svém vyhnanství, do něhož jsi nás rozptýlil k hanbě a kletbě a k trestu za všechny nepravosti našich otců, kteří odpadli od Pána, našeho Boha.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Ef 2,4.5; Bar 2,12

Bože nekonečně milosrdný, ty jsi nás miloval svou velikou láskou. * Když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedls nás k životu zároveň s Kristem.

My jsme hřešili, bezbožně jsme jednali, páchali jsme nepravost, Pane, náš Bože, proti všem tvým zákonům. * Když jsme.

Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě

(Ep. 130,14,27 – 15,28: CSEL 44,71-73)

Duch se za nás přimlouvá

Kdo prosí Pána jen o jedinou věc a o to jediné žádá, prosí s jistotou a bezpečně a nemusí se bát, že by mu mohlo být ke škodě, kdyby to dostal; naopak bez toho jediného mu nic jiného, třeba náležitě vyprošeného, neprospěje. To jediné pak nemůže být nic jiného než jediný pravý a jediný blažený život: abychom navěky viděli u Pána radost, v nesmrtelnosti a neporušitelnosti těla i ducha. Kvůli této jediné věci hledíme nabýt všeho ostatního a nikoli nepatřičně o ně prosíme. Kdo získá tento blažený život, bude mít všechno, co si přeje, a přitom nebude možné, aby si přál nebo měl něco nenáležitého.

Zde je totiž pramen života, po němž nyní máme v modlitbě žíznit, dokud žijeme v naději a zatím nevidíme to, več doufáme, ve stínu Hospodinových křídel, před jehož tváří jsou všechny naše tužby, abychom se sytili hojností jeho domu a byli napájeni proudem jeho blaha; vždyť u něho je pramen života a v jeho záři vidíme světlo, až se naše touha utiší dobrem a nebude již nic, co bychom s pláčem hledali, ale bude jen to, co s radostí budeme vlastnit.

Protože však jde o pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, ani když o něj v modlitbě prosíme, nevíme, oč se máme vlastně modlit. Neboť nemůžeme-li o něčem ani pomyslet, jaké to je, opravdu to neznáme. Všechno, co nás napadne, můžeme ovšem zamítat, všeho nedbat, všechno odvrhnout, neboť víme, že to není to, co hledáme, ačkoli ještě nevíme, jaké to vlastně je.

Je v nás tedy jakási učená nevědomost, avšak poučená Duchem Božím, který nám pomáhá v naší slabosti. Když totiž apoštol říká: Doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí, hned také připojuje: Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.

Tomu rozhodně nemůžeme rozumět tak, abychom se domnívali, že svatý Boží Duch, nezměnitelný Bůh v Trojici, jediný Bůh spolu s Otcem a Synem, prosí za křesťany jako někdo od Boha odlišný. Je totiž psáno: Prosí za křesťany, protože působí, aby křesťané prosili. Právě tak jako když je psáno: Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, zda ho milujete, a znamená to: aby dal vám poznat. Takže Duch Boží působí, aby se svatí přimlouvali v nevýslovném lkání, neboť jim vnuká touhu po veliké věci, již dosud neznají a kterou trpělivě očekáváme. Vždyť jaképak mluvení, když se touží po něčem, co neznáme? Kdyby však šlo o něco naprosto neznámého, nikdo by po tom nemohl toužit; a zase kdyby to bylo viditelné, už by to nebylo předmětem touhy a nehledalo by se to s pláčem.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Řím 8,26-27

Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. * Sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.

A Bůh, ten, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá. * Sám Duch.