Rodinné zázemí
Zakladatelka kongregace, sestra Marie Růžena Nesvadbová, se narodila 3. března 1878 v Krčmani u Olomouce. Pocházela z chudé zemědělské rodiny, která však byla ochotna i za cenu velkých obětí zajistit Růženě i jejím dvěma bratrům vzdělání. Nejstarší Josef se stal knězem, Alois učitelem a Růžena odbornou učitelkou.

Potřeba nové kongregace
8. prosince 1893 vstoupila Růžena do Kongregace III. řádu sv. Dominika v Olomouci-Řepčíně, přijala jméno Cecílie. Po studiích a úspěšném složení státních zkoušek pracovala jako učitelka gramaticko-historických předmětů v tamním učitelském ústavě sester dominikánek. V roce 1903 založila Jednotu katolických učitelek, jejíž členky měly usilovat o dobré a svědomité plnění povinností vůči Bohu i škole.

S. Cecílie si uvědomovala nedostatečnost péče o děti s mentálním postižením. V Čechách existoval před první světovou válkou pouze ústav Ernestinum, na Moravě jen jeden malý ústav v Lomnici u Tišnova. Protože se chtěla věnovat právě těmto dětem, požádala své představené, aby ji uvolnili z místa hlavní učitelky a dovolili studovat pedopatologii v Praze. Po složení speciální zkoušky z výchovy a vyučování duševně nemocných se jí roku 1913 podařilo vybudovat ústav pro slabomyslné v Brně-Veveří a roku 1916 odkoupila i ústav v Lomnici, který o dva roky později přestěhovala do nově zařízené budovy ve Střelicích u Brna.

Po první světové válce ještě více narůstal počet dětí postižených fyzicky i duševně. S. Cecílie pomýšlela na vybudování velkého ústavu, který by mimo běžné ošetřovatelské zabezpečení zajistil i přiměřenou výchovu a výuku těchto dětí. V té době řídil olomouckou arcidiecézi arcibiskup Antonín Cyril Stojan, jehož činnost v unionistickém hnutí se zájmem sledovala a věděla také o jeho přání založit novou kongregaci, která by pracovala pod záštitou svatých Cyrila a Metoděje v otázce sjednocení křesťanů, zvláště Slovanů, a rozvíjela by charitativní činnost. Doufala, že kongregace bude brzy založena a že se ujme i budoucího ústavu. Jenže v září 1923 arcibiskup Stojan zemřel, aniž svou myšlenku nové moravské kongregace uvedl ve skutek.

Realizace nové kongregace
Po delších úvahách se s. Cecílie rozhodla zasvětit zbytek života nové církevní charitativní společnosti, a tak spojit své myšlenky s velehradskými ideami. Se souhlasem svých představených se s prosbou o pomoc obrátila na tehdejšího ministra zdravotnictví Msgra. Jana Šrámka, jemuž sdělila své úmysly. Poprosila jej, aby zakládání nové církevní družiny podporoval svým jménem a vlivem. V červnu roku 1924 se pod hlavičkou Mariánské kongregace moravských učitelek, v jejímž čele stála Marie Šebíková (která byla současně i předsedkyní již zmíněné Jednoty katolických učitelek na Moravě) začalo se stavbou ústavu v Brně na Lerchově ulici. Posléze byl v říjnu 1924 založen nový spolek, Družina Cyrillo-Methodějská pod ochranou Blahoslavené Panny Marie pro kulturní a charitativní potřeby lidu na Moravě, se sídlem na Velehradě, jako mezičlánek vedoucí ke vzniku nové kongregace.

Dovolení k založení nové řeholní společnosti dal papež Pius XI. 17. srpna 1927. Ke kanonickému zřízení kongregace došlo o rok později, kdy olomoucký arcibiskup Leopold Prečan 8. září 1928 prohlásil formálním dekretem kongregaci za zřízenou a schválil její stanovy. Státní souhlas k usídlení Kongregace sester Cyrillo-Methodějských v Československé republice byl udělen 21. března 1929. Vznikem nové kongregace ztratila laická CM družina důvod své existence. Svůj úkol – přípravnou práci pro novou řeholní společnost – splnila.

První novicát a úřad generální představené
14. srpna 1929 začalo noviciát 16 bývalých členek laické CM družiny, včetně zakladatelky kongregace Růženy Nesvadbové. Ta si zvolila za svoji patronku Pannu Marii Bolestnou a přijala řeholní jméno Marie. Arcibiskupským ordinariátem v Olomouci a biskupským ordinariátem v Brně byla rovněž určena za magistru novicek. Roku 1930 byl hlavní dům přeložen z Velehradu do Brna a ještě téhož roku byla sestra Marie brněnským ordinariátem jmenována i první generální představenou nové kongregace. V kontextu likvidace klášterů roku 1950 požádala sestra Marie arcibiskupský ordinariát o přeložení generálního i noviciátního domu na Velehrad, kam se také spolu s novickami odstěhovala.

Matka zakladatelka zastávala úřad generální představené až do konce svého života. Roku 1961 byla spolu s ostatními starými a nemocnými sestrami nucena opustit Velehrad a byla převezena do Charitního domova pro řeholnice v Bílé Vodě u Javorníka, kde strávila poslední dva roky svého života. Zemřela v jubilejním cyrilometodějském roce, 12. března 1963. Pohřební obřady vykonal pražský biskup František Tomášek. Poté bylo tělo zesnulé převezeno na Velehrad a prelátem Františkem Cinkem pochováno na místním hřbitově.