30. neděle v mezidobí B – Uzdravení slepého

pomůcky: Andělín, Lenka, babička, šátek, překážky

Andělín: Ahoj děti, dnes uděláme takový pokus – budu potřebovat jedno odvážné dítě. Představ si, že jsi slepý a vůbec nic nevidíš. (zaváže mu oči) Teď ti budu dávat úkoly a ty je zkusíš plnit: Na zemi mi spadl deníček, podal bys mi ho? Mohl bys ukázat, které z dětí má na oblečení růžovou barvu? Kolik prstů ti teď ukazuji? (sundá šátek) Bylo to těžké?  Proč? Představte si děti, že někteří lidé jsou slepí od narození, vůbec ani neví, jak vypadá sluníčko nebo květiny. Dovedete si představit, jak velkou radost má asi člověk, když ho někdo uzdraví a najednou může vidět? Zkuste mi ukázat, jak velkou radost asi má. Dnes jste mohly slyšet o tom, jak Ježíš uzdravil slepého člověka a ten byl moc šťastný. Také Lenka na chvíli oslepla, ale nemusíte se bát:

Lenka: (na očích má šátek) Tak, udělám pokus, jaké to je, když člověk vůbec nevidí. Nechám si zavázané oči celý den! No, kde mám tu panenku. Mám hlad, ale jak si mám natřít rohlík? A taky vůbec nemůžu najít dveře od ledničky…kde jen jsou (zakopne a spadne) Au, to bolí! (přijde babička)

babička: Lenko, co to tady prosím tě vyvádíš?

Lenka: (Lenka si sundá šátek) Ahoj, babi, chtěla jsem udělat takový pokus a zjistit, jaké to je, když člověk nevidí, ale zakopla jsem o židli a narazila si koleno.

babička: A proč děláš takové pokusy?

Lenka: Do naší školky přišla nová holčička a představ si, babi, že její maminka je úplně slepá, nosí bílou hůl a dokonce má někdy i vodícího psa. Tak mě zajímalo, jaké to je.

babička: A co jsi zjistila?

Lenka: Je to hrozné! Člověk nic nemůže najít, spoustu věcí vůbec nemůže dělat!

babička: Něco je ale ještě mnohem horšího, když mají lidé slepé srdce.

Lenka: A pomůže jim, když dostanou brýle jako máš ty?

babička: Kdepak, když mají slepé srdce, tak nevidí – nebo nechtějí vidět, že někdo potřebuje jejich lásku a pomoc. Očima vidí úplně dobře, ale vidí jen to, co se jim líbí a co se jim hodí, druzí lidé je nezajímají. Také Pepa měl jednou úplně slepé srdce.

Lenka: Vážně? Jak to?

babička: Jistě si vzpomínáš, jak si Pepa rád hrával s mým kocourkem Mourkem. A jednou ho napadlo něco moc ošklivého… (přenesou se do té chvíle, hraje Pepa a Zloun)

Pepa: Ten babiččin kocour je vážně legrační!

Zloun: No já nevím, mohla by tu být i větší zábava.  (našeptává)

Pepa: Je, dnes je nějaká nuda, i ten kocour je nějaký ospalý.

Zloun: Možná by mohla být super zábava, kdybys mu na ocas přivázal rolničky!

Pepa: Mohl bych mu na ocas přivázat rolničky! …No, ale nebude ho to bolet?

Zloun: Kdepak, bude nadšený,  jen to udělej!

Pepa: Zkusím to, bude to legrace!  (udělá to)

Zloun: Jooooo, super, to se mi povedlo Pepu pěkně ošálit, aby udělal něco škaredého! Hlupák!

babička: Pepo! To nemyslíš vážně! Okamžitě to sundej! Nevidíš, jak je Mourek vystrašený a že ho to bolí?!

Pepa: Já jen myslel, že to bude zábava.   (Pepa odchází, vrací se Lenka)

babička: Tak vidíš, Pepa viděl jen sebe, své pobavení, neviděl bolest Mourka, jeho srdce bylo slepé.

Lenka: Jé, to je smutné, já bych nechtěla mít slepé srdce, to bych mohla někomu ublížit.

babička: Tak víš co, mohly bychom jít navštívit tu starou paní, který bydlí sama vedle vás, bude mít radost.

Lenka: Tak jdeme a já ji ještě na zahradě můžu natrhat kytičku.

Andělín: Tak děti, měli bychom si nejen vážit toho, že vidíme, ale také používat svoje oči, uši, ruce a nohy na něco dobrého. Tento týden byste se mohly učit vidět srdcem – všímat si, kdo vás potřebuje, ale také děkovat Pánu Bohu, že můžete vidět a slyšet a chodit a používat ruce.