25. neděle v mezidobí B – Být první, nebo poslední?

pomůcky: Andělín, Zloun, Pepa, Emil

Andělín: Ahoj děti, vzpomenete si, kdy jste chtěli moc vyhrát nějakou hru nebo být první v nějakém závodě? Třeba jste chtěli vyhrát nějakou odměnu nebo aspoň obdiv od kamarádů nebo rodičů. Dneska jste v evangeliu slyšeli o Ježíšových přátelích, kteří také chtěli být první a nejdůležitější a nejlepší.

Zloun: To bylo super, jak se apoštolové hádali, kdo je z nich nejlepší a nejdůležitější a jak každý chtěl být první.

Andělín: To se tak líbí tobě, Zoune, ale Pán Ježíš jim vysvětlil, že to vůbec není správné. Právě naopak: do nebe, do Božího království vstoupí jen ti lidé, kteří druhým raději pomáhají a slouží, než aby se chtěli nad ostatní vyvyšovat.

Zloun: No jo, pořád to vaše nebe, kde jsou všichni šťastní. My zlouni jsme tam taky mohli být, jenže prý jsme moc pyšní a nechceme nikomu pomáhat a sloužit – jasně že nechceme, my jsme totiž ti nejlepší a nejdůležitější. Když v Božím království nemůžeme být my, staráme se o to, aby se tam nedostalo ani moc lidí. Ještě že ti apoštolové byli tak hloupí a Ježíše moc neposlouchali. To byla legrace, jak se dohadují, kdo je nejlepší zrovna ve stejnou dobu, když Ježíš mluví o tom, jak za ně bude trpět a zemře na kříži a vstane z mrtvých.

Andělín: No a Pán Ježíš, který je doopravdy nejdůležitější a největší, první mezi všemi, protože je to Boží Syn, ten raději všem slouží, uzdravuje a pomáhá, kde může. A představte si, že Ježíš dal za příklad ostatním právě vás – děti. Vy jste ještě malé a slabé, kdokoliv by mohl říct, že je větší a silnější než vy. Ale pro Ježíše jste právě vy tím vzorem pro ostatní. Ale i děti občas něco pokazí, jako třeba Pepa, Pán Bůh nám ale odpouští, když toho litujeme a my bychom měli druhým také odpouštět.

Pepa: Emile, v té počítačové hře, co jsme včera začali hrát, jsem už nasbíral 300 bodů, teď vyhrávám.

Emil: Neva, já tě stejně předhoním, hned jak začneme hrát.

Pepa: To sotva, jsem rychlejší, nemáš šanci!

Emil: To si teda piš, že mám. Jsi možná rychlejší, ale já jsem chytřejší! Znám různé finty, jak tě obehrát!

Pepa: Já budu stejně první, protože znám líp pravidla hry, ty je neznáš, máš jen štěstí, když se ti něco povede!

Emil: Ty tvoje pravidla, pořád se s nimi jen vytahuješ, stejně sis je vymyslel sám!

Pepa: Cože! Ty lháři! Už ti žádnou hru nepůjčím!

Emil: Ty podvodníku! Jen si je nech!  (bijí se)

Pepa: Au, to bolí, bouchl jsi mě do hlavy!

Emil: Jejda, promiň, to jsem nechtěl.

Pepa: Hele, proč se tady vlastně dohadujeme, mohli jsme si raději zahrát a mít se fajn, než tady ztrácet čas.

Emil: Máš pravdu, omlouvám se ti, že jsem ti nadával a bouchl tě.

Pepa: Také se omlouvám, že jsem se vychloubal a byl protivný, vždyť jde o radost ze hry, a ne o to, kdo bude první. Pojď, mám super novou hru, ukáži ti ji a můžeš si ji půjčit i domů.

Andělín: Není důležité, jak kdo vypadá nebo co dělá. U Boha není „první“ ten, kdo je nejvíc vidět a slyšet, kdo má vždycky první místo a první slovo, ale ten, kdo dělá i malé věci poctivě, s láskou a s dobrým úmyslem. Nemusíme dělat velké věci, ale malé věci pořádně a s láskou, o to bychom se mohli tento týden snažit.         Dělat vše s větší láskou, bez odmlouvání, více poslouchat.